9. V. 1945 - 7:46
"Rozpoutala se bitva mezi ruskými tanky a silným něm. svazem v prostoru Brandýsek."

Zápis z vojenského deníku velitele slánské posádky plk. Aloise Špety.
Vyňato ze sborníku příspěvků 1939 -1945 ve vzpomínkách slánských pamětníků, Vlastivědné muzeum ve Slaném, 2010, Slaný

              
Projíždějcí sovětský tank v prostoru Na Rovinách a zřícený německý nákladní automobil v zatáčce nad Veverkou

Ještě krátce po půlnoci na 9. května projížděly obcí Kolčí německé motorisované kolony směrem k Brandýsku, kde však jejich špičky již narazily na panceřové svazy Rudé armády a nastal tuhý boj. Německé kolony krátce po srážce začaly se rozprchávat všemi směry, zanechávajíce svoje vozidla na silnicích, cestách i v polích opuštěná. Pokud si některý německý vojín vzal s sebou ještě zbraň, odhazoval ji později v polích nebo v lesích, kde byla později nalezena.

9. května o 11. hodině přijelo i do Kolče od Brandýska několik menších tanků s ruskými osvoboditeli, kteří byli občanstvem vítáni za velkého jásotu, a slavným vítězům a našim osvoboditelům přinášeno občerstvení všeho druhu. Po krátké zastávce pokračovaly tanky přes Zákolany směrem ku Praze.

Rozprchlí němečtí vojáci se poschovávali v polích a lesích. Když však byli občanstvem objeveni, a pronásledováni, nastaly přestřelky a menší boje pod vedením všech příslušníků bývalé četnické stanice.

Vyňato z publikace Odboj na Slánsku a Novostrašecku v r. 1945, Jarka Rus, 1946, Slaný

               
Snímky zachycující odpočívající sovětské vojáky u nákladního automobilu a průchod ustupujících německých zajatců Brandýskem v květnu 1945

FINIS

„Na Rovinách“. Takové jest označení ve starých mapách pro území nad Brandýskem vyznačující se skutečnou rovinou, třeba ne snad přímo ideální. Jen řada starých staletých lip, viditelných již z daleka od Prahy, určuje směr staré cesty, nyní státní silnice, jako spojky komunikační z Prahy na sever. Ty staré stromy, svědkové dávné normanské slávy, hledí dnes smutně do kraje. V noci přehnala se kolem jejich těl lavina ruských tanků. Ještě neumlkla ozvěna výkřiků radosti, probdělé noci a již zdola opět zaznívá rachot automatů, pušek, výbuchy pancéřových pěstí a hukot přetížených motorových vozidel.

Smutně se chvějí koruny starých lip v ranním oparu a teskní nad svými druhy, kterých bylo použito jako zábran v minulých dnech. Mnoho jich padlo za oběť a válí se po stranách jízdní dráhy. Jen zbytek těl, svítící bělostí, žalují svými ranami na krutost války. Serpentinou od obce opět se valí hordy barbarů, které v jejich zběsilosti nelze zadržeti a kterým nelze čeliti silami a výzbrojí bojových jednotek, postavených národním výborem. Po vykonané zkáze v obci přec jen ujedou bez trestu, neboť jsou dobře kryty zálohami rozloženými v zahradách, stráních nad obcí již od půlnoci. Řádně vybudovaná kulometná hnízda na nejvyšších bodech ovládají celou délku státní silnice a jednotlivé skupiny vyplňují mezery bojových postavení. Jen se silnice z Horního Brandýska poslední opozdilý ruský tank s věží otočenou zpět ostřeluje serpentinu nad obcí a zabraňuje rychlé jízdě Němců. Výkřiky spěchu „Vorwärst“, přehlušované rachotem motorů a třeskotem pušek, plní ovzduší.

Střelba Němců jest silně opětována ve směru od olšanských pískoven našimi. Bohužel proti jejich síle jest našich přec jen málo. Na rozcestí pěšin pod skalou Karla Matičky třeskly dva naše ruční granáty. Od mostu přes potok uprostřed obce jest rovněž slyšeti ojedinělé výstřely našich. Za tohoto stavu šinou se přeplněná auta a autobusy s Němci a teprve nyní jest možno zjistiti, v jakých kleštích byla obec již od půlnoci. O ztráty ve vozech nebylo zajisté nouze, neboť našim lidem se zvlášť jako terč líbily autobusy.

Odplata nenechala na sebe dlouho čekati. V průseku stromu přímo proti jasnému obzoru vynořuje se tank. Z této strany může přijíti jen ruský tank. Ano ruský tank – nemožnost stává se skutkem. Němci neujdou zaslouženému trestu. Vteřiny se stávají věčností. První tank, za ním druhý, třetí a další. Rachot motorů a ocelových pásu roste, sílí. Z tanků seskakuje pěchota s automaty a pancéřové věže tanků oživují. Hlavně děl se majestátní sklánějí. Situace jest jasná. Němci roztažení po celé šířce planiny – střelba – chaos a boj.

Již první ruský tank sjíždí do silničního příkopu, za ním druhý, třetí, stejně tak ostatní. Hlavně děl hrozivě skloněny a staví se v jízdě do bojového postavení. Následuje několik ran z tankových děl, které jsou doplňovány rachotem ruských automatů. I z německé strany jest slyšeti střelbu, avšak spíše ze zoufalství, neboť v koloně, která vyjela na Rovinu, se hroutí pořádek, vozy se kupí vedle sebe. Z třetího vozu vystupuje dým, pravděpodobně po zásahu. Němci opouštějí vozy a odhazují zbraně, zavazadla a zvedají ruce. V této chvíli možno jen spatřiti hrůzu, ano bezmeznou hrůzu a strach nadlidí, kteří se tak houževnatě uhýbali těm nenáviděným Rusům. Bledý německý důstojník odepíná svoji poboční zbraň a odevzdává ji osmahlému ruskému automatčíku. Nastává kapitulace. Jen uvnitř kolony jest ještě slyšet ojedinělý výstřel který má přesvědčiti ty z Němců, kteří ještě nepochopili, že jest všemu konec, a to konec s okamžitou platností.

Síla ruské kolony roste. Řeka, která byla ráno kolem páté hodiny ve svém toku přervána, opět zalévá koryto, za které jí slouží státní silnice. Němci, sehnání od vozů do pole, odhazují výstroj a výzbroj. Vozy a autobusy stojící na silnici a zabraňující použití silnice v celé šířce jsou drceny, strkány a převraceny těžkými tanky se strání dolů kde se při dopadu bortí a lámou. Celá pontonová souprava i s lodicemi se převrací ze stráně na autobus říšské pošty. Silnice prosáklá olejem klouže. Vchody do domů a celé ulice jsou zataraseny nakupenými vraky, až do nemožnosti navalenými. Mezi touto směsí dřeva, železa, kol, pneumatik leží spousty zbraní, pancéřových pěstí, pušek, ručních granátů, přilbic, různých hadrů, částí uniforem, beden atd. atd.

Na Rovinách možno spatřiti obraz pravého bojiště. Pole po obou stranách silnice jsou udupána a ujeta jako hřiště. Celé pásy nábojů, hromady ručních granátů, pancéřových pěstí, přilbic, beden, kufrů, utrhaných vojenských distinkcí, plášťů, pokrývek, nášlapných min, jídelních misek. V jednom autobuse na podlaze leží dva Němci – jeden má uraženou celou čelist. Nad mostem umírá Němka zanechaná na místě odcházejícími soukmenovci. Padlí Němci jsou snášeni na jedno místo za účelem pohřbení. Ranění jsou, pokud jest to vůbec možno, obvazováni svými a rychle se sami zařazují do kolon k pochodu jako zajatci.

A tímto chaosem teče, ano přímo teče ruská řeka tanků, ověšených svým doprovodem, motorových vozidel všech možných druhů, děl všech ráží. Bez konce jest tato jízda; ve dne v noci, stále nové tváře. Téměř po celý měsíc jedou ruské vozy a do hluku vozidel zpívá „garmoška“ tesklivou ruskou píseň. Ptáš se, která to je armáda? A stále slyšíš za týden jako za čtrnáct dnů: „Front maršála Koněva“.
Tak byla ukončena v Brandýsku vláda násilí a německé zpupnosti. S hlubokým uspokojením prohlížíme rozbité a rozvrácené zbytky všemocné Wehrmacht. Ale musíme dělat i svou vlastní bilanci, která vykazuje značné ztráty. K Františku Bendovi, horníku, nar. 25. 1. 1899, který položil svůj život se zbraní v ruce u vchodu do dvoru obecního domu, jest přinesen na společné shromaždiště mrtvých Rudolf Weis, svobodný, zámečník, nar. 5. 5. 1923, který padl při ústupu z obecního domu na dvoře čp. 49 v Olšanech. K mrtvým druhům přibývají: František Vosmík, nar. 5. 3. 1908, truhlář, ženatý, který padl v zatáčce státní silnice nad obcí, Josef Kučera, nar. 19. 8. 1925, dělník, svobodný, který padl na křižovatce cest v obecních zahradách, Karel Čížek, nar. 4. 3. 1917, horník, ženatý, který padl na cestě k pískovému lomu, Vladimír Fürst, nar. 16. 12. 1922, knihař, svobodný, padl na pokraji cihelny v Brandýsku. Jejich krev se mísí s krví krasnoarmějce Vladimíra Konovodova, nar. Roku 1927, a dalšího neznámého vojína Rudé armády, u kterého se nenašly žádné osobní doklady. Oba krasnoarmějci padli na Rovinách.

Kromě vyjmenovaných byla sebrána tankem rozdrcená těla dvou nadšených hochů z Černčic: Karla Kovaříka a Antonína Kubáče, kteří zahynuli při doprovodu ruských tanků v ranních hodinách dne 9. května. Jejich těla zůstala ležeti na poli až do posledních hodin. Na místě jejich smrti v prudké zatáčce nad obcí byl postaven místním národním výborem v Černčicích u Loun vkusný pomníček, zdobený květinami při každé příležitosti.

Řada obětí není tím uzavřena. Téhož dne (9. května 1945) umírá v okresní nemocnici v Kladně po zranění, které utrpěl průstřelem dutiny břišní při boji v obecním domě Václav Pouzar, odbor. učitel, nar. 16. 4. 1913, velitel bojového oddílu, a dne 27. 5. 1945 umírá v nemocnici ve Slaném František Tesař, hutník, nar. 5. 1. 1902, ženatý, bytem v Olšanech. Příčinou jeho smrti jest zranění, které utrpěl dne 9. května ráno.

Smutné jest shledání příslušníků rodin s padlými, kteří zde svorně odpočívají druh vedle druha, spjati společným ideálem, který se tak jasně projevil neúprosném boji s odvěkým nepřítelem národa. Dnes, pod dojmem prošlých událo stí, jako součastníci nechápeme dosti dobře velikost oběti, kterou mrtví přinesli velké době naší národní revoluce. Můžeme však s plnou určitostí říci že jejich jména budou na věčnou paměť zapsána do historie obce, jako jeden z článků velkého boje našeho národa za svobodu.

Tento čistý štít našeho národního utrpení ponese současně i jména jejich umučených kamarádů: Karla Pavlíka, Josefa Stříbrského, Karla Stehlíka a Václava Hejla, ke kterým byl však osud krutější, neboť umírali v době, kdy národ byl dosud v otroctví.

Jest třeba se ještě zmíniti, že dne 9. května 1945 byl v Brandýsku zastřelen neznámým pachatelem horník Michal Ulašín. Vyšetřování příčiny jeho smrti zůstalo bezvýsledné.

Dne 13. května 1945 na schodišti obřadní síně hřbitovní budovy v Olšanech odpočívá devět rakví v záplavě květin a zeleně, zahalených státními vlajkami. Mezi nimi možno spatřiti dvě rakve přikryté rudou vlajkou. Nepřehledné zástupy občanstva se loučí naposled se svými spoluobčany. Čestnou stráž tvoří bojové jednotky obce. V této chvíli snad nikdo nechápe velikost tohoto okamžiku. Po oficiálních proslovech jsou rakve odnášeny do společného hrobu. Nad bratrskou mohylou vzdává revoluční garda místního národního výboru poctu zbraní a oddíl gardového dělostřelectva pluku Rudé armády střílí tři čestné salvy.

K úplnosti dlužno poznamenati, že „Na Rovinách“ jsou dva společné hroby Němců, kromě hrobů jednotlivců, pohřbených tam, kde padli. Také při obecním hřbitově jsou dva společné hroby německé, ve kterých jest pohřbeno celkem 29 padlých. Z toho jest patrno, že německé ztráty byly značné.

Tím končí historie revolučních dnů obce Branýsek.

Vyňato z brožury Františka Blahníka – Brandýsek 1939 – 1945
vydané k příležitosti odhalení pomníku padlých 9. 5. 1946, nákladem MNV v Brandýsku. 

               
Fotografie zachycující pohřeb padlých rudoarmějců na brandýseckém hřbitově 13. V. 1945